5. pokračování životního příběhu Petry Lukešové

• Články o výživě a tréninku
• před 8 lety

*5. pokračování životního příběhu Petry Lukešové*, ostatní díly najdete na našem profilu :)

V 13 se předpokládá, že bych měla sfoukávat ve svůj den narozenin svíčky, místo toho můj den začíná tak, jako posledních pár let stejně. Rozklepaná o sobotní volno vypínám každodenního budíka na 6 hodinu. Utíkám co nejrychleji do koupelny a nahá si stoupám na ledovou váhu. Br, otřepu se zimou
ale spokojeně si oddychnu, když se na ručičce váhy objeví 39 kilo. Opět poklusem vběhnu do kuchyně, s novinami usedám ke stolu a snažím se do sebe dostat teplou vodu s citronem – prý to rozhýbe metabolismus! Prolistovávám si nové číslo časopisu žena a život a uchvátí mě článek o Lucii
Bílé, který mi na pár let změní pohled na celou věc. „LUCIE přestala pít, nová dieta spočívá v tom, že pijete pouze o čas, kdy máte své hlavní chody. Tedy snídaně, oběd a večeře! Uvidíte, jak Vaše kila půjdou dolů!“ Pročítám mezi řádky a místo dopití sklenice vody vyprsknu doušek do dřezu. Odmítám
tedy pít, když ta nová dieta funguje i u tak známé hvězdy, odkládám sklenici na pult kuchyně a nový objev začíná.
Sluneční svit mi ryje svou písničku pod kůži. Je červen a sluníčko už od rána vydařeně hřeje. Oblékám si svoje dlouhé triko, huňatou, chlupatou růžovou mikinu, zahalím se do šály kolem krku a na nohy si nasadím legíny na zimu s kožíškem. Uvazuji si tenisky a vyrážím na svůj každodenní trénink. Vybíhám
do kopce za domem a pokračuji na lesní cestičku. Unavená a zmlácená hladem vyrážím dál než obvykle. Vlastně nemůžu přesně říct, nad čím přemýšlím, když běžím. V hlavě mám absolutní zmatek, který snad nikdy neustane. Myslím na to, jak se mi lidi smějí a na to, jak každý na mě kouká skrz prsty. Ale konečně mám něco, v čem jsem výjimečná! Pomalu ale jistě si začínám všímat, že mám docela lepší a lepší postavu. Jen to břicho! Sakra to břicho musím shodit! A tak místo pauzy, kterou dělám každý
den na kopci, který z lehkostí zdolám, běžím dál. Kousnu se do rtu, protože začínám cítit, jak mi nohy stále víc těžknou. Najednou mi s prudkou bolestí na dlaň spadne kapka krve. Nechápavě zastavím a přejedu si bolavé místo na puse. Celý ret mám od krve, mé papírové a křehoučké rty se rozpraskaly a
ohlašovaly to prudkým proudem krve. Ale což, řešit to přeci budu, až si doběhnu svoje kolo.
„Zlatíčko.“ Pokládá mi máma ruku na koleno, její teplá ruka mě hřeje, jako horký čaj v zimě. Cítím, jak čerpám z její horké energie, jenž vstupuje do mého rozbolavělého tělo. Podívám se na ní, necítím nic jiného než prázdnotu.
„Víš, docela jsi už dost hubená.“ Těžce spolkne, není to poprvé, co začíná tohle téma, co začíná tuhle otravnou debatu. Není jediná, kdo mi tohle říká, ale já mám svoji hlavu a sama vím nejlépe, co je dobré pro moje tělo. To, co chce moje tělo rozpoznám sama nejlíp. Odkašlu si, první znamení, že se
s ní o tom vážně nechci bavit. „Já vím.“ Pokračuje sama v monologu. „Chceš se líbit, ale moc toho za den nesníš.“ Přehodí si nervózně vlasy do culíku. Prudce se zvednu, nemám ani nejmenší chuť tohle poslouchat. Neslyším nic jiného a nerozumím, co se všichni za poslední měsíce pomátli. Každý na mě křičel, že jsem tlustá a najednou bych měla být moc hubená? To těžko, za měsíc asi ze mě nestane kost a kůže, sakra mám 39 kilo! Modelky mají o půlku méně! To, že konečně nemám prdel samou celulitidu znamená, že nejím? Já přeci jím! Jsou tři odpoledne a já měla ráno půlku hrušky, copak to není dost? Už takhle to bylo dost cukru, neměla bych snížit příjem?
Vyklusávám schody na zahradu, už jako po několikáté vystupuji nahoru a dolu. Když scházím ty krkolomné výstupky, musím se pokaždé chytit za zábradlí, protože moje ztěžklé nohy už nemůžou, ale oni si zvyknou, toho bych se nebála. Hučí mi v hlavě, jako v rojnici. Je červen a můžu běhat venku, nedělá mi problém vstát před školou o dvě hodiny dříve a jít cvičit, ale co v zimě? Co v zimě, kdy bude na zemi halda sněhu a já nebudu moci dělat sklapovačky na půdě? Rodiče neví, že tolik cvičím a kdyby se to dozvěděli, určitě bych letěla z baráku. Možná by to nebylo ale nejhorší bydlet někde
sama, našla bych si nějakou náročnou práci a základku nějak odložila. Vzali by mě do dolu? Dobrý spalování a prý mohou s jejich výdejem jíst koláče a nepřiberou, tedy alespoň takhle to psali na internetu, mňam takový borůvkový koláč zasypaný moučkovým cukrem. Kšc! Pryč s touhle
myšlenkou, hned na zahradu a 20 dřepů s výskokem!

Chcete změnit svou postavu ? Navštivte http://shop.ziskejtelo.cz a vyberte si z mnoha produktů, které vám pomohou k lepší postavě.