4.díl pokračování životního příběhu Petry Lukešové

• Články o výživě a tréninku
• před 8 lety

*4.díl pokračování životního příběhu Petry Lukešové*
- předešlé díly najdete na našem profilu :)

Proč chci zhubnout ještě víc. Proč mi v 11 letech nestačí mít něco málo přes 50 kilo. Odpověď je zcela jasná, jsem upnutá na své břicho. Nedívám se na to, zda mám někde faldík na ruce, zda mám „klepající“ se ruku nebo zda moje nohy nepřipomínají jehly modelky. Jediné, co je pro mě opravdu smrtelně – a tím myslím doslova – důležité je moje břicho. Vnímám to něco jako alfu a omegu, vnímám to jako důležitost, bez které se nikdy nevdám. Vnímám to jako běžnou součást mého života.
Hraní tenisu mě unavilo, každý den nám na dovolené začíná den snídaní, které se já zatím dobře vyhýbám. Při každé misce, kterou táta donese ke stolu a máma zapíjí svou dávkou kávy, se podívám na obrazovku svého telefonu. Raději chodím telefonovat, ačkoliv telefon je vypnutý a nic z něho nevychází. Jednou jsem dokonce byla na záchodě, trochu mamce bylo divné, že hodinu v kuse, svedla jsem to na zažívací problémy a teplé počasí.

Večery jsou o něco šťastnější, vzhledem k tomu že tu každou minutu vypotím tak tři litry potu, tak si pokaždé dovolím alespoň malou porci. Naštěstí je pokaždé k mání zelenina, chystám si proto na talíř pořádnou dávku zelené potraviny, na kterou nasypu naběračku rýže, vařených brambor ve slupce nebo pečených kuskusových placek s domácím čatní. Poslední den v hotelu jsem si chtěla ale udělat výjimečný, a tak místo zeleniny a přílohy jsem využila tak vznešené situace a na talíř si místo lehké přílohy nandala čtyři kousky smažených hranolek. Když jsem to donesla hrdě na stůl, táta se na mě podíval s pokřivenou tváří. „To trochu přechází všechny meze.“ Práskne do stolu a spolu s řinčením skleniček mi na zem spadne talíř z kraje stolu a na zemi se roztříští na milion kousků. V očích se mi objeví slzy, které nejdou zamáčknout zpátky, a tak se vykulí na mou tvář jako velká zrnka hrachu. Plná vyčerpání a hladu klesnu na zem na čtyři a snažím se sesbírat kusy rozbitého nádobí. Mamka mě chytne za ruku a vytáhne zpátky na nohy. Když mě ale pustí, na mé světlounce bílé kůži se objeví její otisk červené ruky, jako bych byla průhledná, jako papír.
Mrknutím oka se za mnou objeví uřícená servírka a s košťátkem a lopatkou sesbírává maličké kousky porcelánu. „Omlouvám se.“ Mamka se snaží rychle vstát a jakkoliv jí pomoci, ale ona jenom s úsměvem a vyceněnými zuby zamává rukou, aby si zpátky sedla a její vlasy, sčesané do koňského ohonu pomalu mizí v dáli kuchyně.

První školní den proběhl hladce, ve větru víří parta dobrých spolužáků, a proto se do ročníku těším, jako snad nikdy. Mám vysoké ambice stát se právnička, táta tedy říká, že lepší by byla doktorka, ale s tímto názorem přitakává, že doktorka práv je vlastně taky docela fajn.
Můj perfekcionalismus se odráží snad ve všech směrech. Do školy první den přeci nemůžu jít jen tak v kalhotách, a tak po hodinové přípravě vyndám kytičkovou sukni spolu s bílým tílkem, upnutým na tělo. Procházka, jako po mole, na koberci v mém pokoji před zrcadlem ale rozhodla o opaku. „Vidíš se?“ Zmateně na sebe pohlédnu s nespokojeným výrazem. „Kdybys přestala jíst úplně, nevypadala bys takhle.“ Vedu k sobě přímý monolog, který mě unavuje do morku kostí. Vyhrnu si rychle triko a podívám se na sebe ze všech úhlů pohledu. Vpravo mám větší břicho než zleva, když se otočím. Zvláštní, proč to tak je? "Zlatíčko?“ Vejde do dveří máma, která si všimne mého aktu před zrcadlem. Rychle stáhnu tílko zpět a dělám, jako by se nic nestalo. „Oběd je na stole.“ Poťuká prsty na stole, zmateně vyjde ze dveří, bez povšimnutí uteče dolů ze schodů.

Zasednu ke stolu, myslím, že jsem na dobré cestě! Začala jsem jíst, a to je přeci super, k snídani volím jako vždy ovesné vločky nebo kukuřičné lupínky bez přidaného cukru, k obědu často i maso a večeři řeším nějakými knäckebroty se zeleninou. Moje váha se ale zastavila na 53 kilech, díky tomu mě ale napadl úžasný nápad. Začnu cvičit! Hned, co do sebe vyklopím talíř s tomatovou omáčkou a pastou běžím odhodlaně pro nové informace.
Spousta videí na youtube mi v hlavě vyvolalo zmatek. Začnu sledovat Tomáše Vruma, jenž doporučuje cvičit jen 4x týdně 5 minut H100. Podtrženo sečteno, na obrazovce se objeví pokaždé Asiat, který jede na plné obrátky bez odpočinku, leje z něj jak z konve, ale prý to má nabudit metabolismus. Tak tedy začínám. Můj první den zdravého životního stylu! K večeři si krájím mozzarellu s cherry rajčátky a plná štěstí z tolika energie ulehávám do postele. Harmonie jedna báseň.
Plavání se školou mě vždycky bavilo, spolužáci na konci o volnu po všech stříkají studenou vodu, kterou nosí z bazénku od vedle a nenadšené holky piští, jako by jim šlo o život. „Hele špeku, pohni tou kostrou.“ Zavolá na mě jeden z plavčíků a mě se v těle zastaví všechna část života. V hlavě mi problikne milion myšlenek a stále se snažím přijít na to, kdo to zavolal. Pomalu se otáčím s doufáním, že to nebylo na mě. Pravda byla jiná. „Jo, tebe myslím, mazej na konec řady, než začnete štafetu.“ Tento okamžik mi změnil život, po smíchu ostatních jsem řekla konec. Nehodlám už pro nikoho být ta špekna. Od zítra nanovo.


Chcete změnit svou postavu ? Navštivte http://shop.ziskejtelo.cz a vyberte si z mnoha produktů, které vám pomohou k lepší postavě.