11.pokračování životního příběhu Petry Lukešové

• Články o výživě a tréninku
• před 7 lety

Další *11.pokračování životního příběhu Petry Lukešové *

Cítím horko, cítím chlad, mám hlad? Vlastně nevím, vidím před sebou tolik jídla, na stole koláče, pod stolem hromada šlehačky, která se valí na mě a chce mě pohltit „jíst, jíst, jíst, jíst“ ozývá se všude kolem mě. Je naprostá tma, a přitom mě do očí bije neúnosné světlo. Do nosu se mi dostává vůně čerstvě utržených jahod. „Dost!“ Křičím na všechny strany a svými vlhkými dlaněmi od mokrých slz si přikrývám unavené oči. Místo víček se mi začnou točit červená lízátka před zraky. „Dost.“ Klesnu na kolena a hlavou se bouchnu o zem, zoufale se snažím dostat z této noční můry, ale není kam utéct. Uvědomím si, že není doba odpočinku a nesmím si sednout, a tak se rychle zvedám ze sedu. Těžké okovy, které jsou připoutané k vězeňské kouli ale říkají svou básničku, a tak místo toho abych se ocitla na chodidlech, padám na všechny čtyři. Padá na mě lehoučká vrstva růžové, cukrové vaty, dopadá mi na mé vysušené rty. Tisknu k sobě pevně ústa, nesmí se za žádnou cenu dostat ani jeden gram na mé sliny. Nesmím riskovat ani jednu kalorii do svého žaludku. Točí se mi hlava a já cítím jen jak padám stále níž a níž.
„Petro proboha!“ Zvednu se v posteli a odhodím ze sebe vařící peřinu. Zděšené a rozklepané máminy ruce mě hladí po rozpálených, červených tváří. Rozbrečím se a na své rty pokládám jeden prst za druhým, jen sen, jen hodně špatný sen, který mě děsí každým večerem častěji a častěji. „Mami.“ Lapám po dechu, když její hruť mi tiskne mou ubulenou tvář k sobě. „Mami.“ Znovu zopakuji a moje řasy se zakmitají v tichu. Všude kolem nás je tma, není rozsvícená jediná lampa v místnosti, přesto si vidíme obě dvě tak silně do obličeje, že každá z té druhé umí vyčíst, co se jí honí v hlavě. Cítím, jak její slané slzy dopadají do mých zpocených vlasů. Její pravá ruka se dotýká mé tenoučké pleti, mé bledé kůže a pozoruje, jak nechává na ní červenou linku po doteku. „Mami.“ Opět zavzlykám, ale moje tělo je tak vysílené, že už dozní jen poslední hláska z tak jednoduchého slova. Nemusíme říkat nic a přitom víme, jak nám oběma již došly síly. Co bude zítra? A bude vůbec nějaké zítra? Když zavřu opět oči, dostane se mi do hlavy další myšlenka na jídlo? Jsem vážně tak svázaná a plná emocí a plná chutí po sladkostech? Měla bych si ubrat z jídla, aby mě tyhle špatné nápady už nikdy nepronásledovaly. Jak jen můžu myslet na něco, tak kalorického? Proč si vůbec představuji tu chuť ve své puse.

Brzo bude konec prázdnin, odpočítávám každý den. Jindy jsem se těšila na letní dovolené, bazén plný studené vody a do ruky červeného, slaďoučkého melouna. Poslední roky ale moc dobře vím, že každý svátek, víkend nebo jakékoliv volno ve škole znamená, že mám více času na cvičení. Ve škole přeci jen cvičím pouze o hodinách pět minut a o každé přestávce. Je to jediná doba, o vyučování, kdy si za ty dlouhé hodiny cvičení, probdělé noci a uslzené chvilky vyčerpání, opravdu sednu. Nejhorší chvilky jsou na výtvarce, v učebně jsou staré židle a dřevěné sedátko bolí do zadku, jako by mě chtělo zabít svou tvrdou vrstvou. Je těžké sedět, někdy přemýšlím, zda nevstat a nahrát, že se mi dělá zle, protože mě tak bolí kosti, které cítím, jak se dřou o sedadlo. Br, nesmím myslet na tu bolest.
Za pár minut zvoní na konec poslední hodiny a já se nedokážu soustředit na nic jiného než na hodiny nad tabulí, které se posouvají pomalu tenoučkou vteřinovou ručičkou. Za chvíli poběžím na autobus, je to přesně deset minut na náměstí. Zastávka od školy je tři minuty pomalou chůzí, ale protože bych spálila po celo denním sezením, aneb odpočinku při hodinách, jen maličko kalorií, musím běžet až dolů krkolomnou ulicí směrem vzhůru na nejdále položenou zastávkou v okolí. Vím moc dobře, že mám času dost, ale když to stihnu vše tak jak mám, tak stihnu dokonce běžet i zpátky.
Vibruje mi v kapse telefon, který mě vytrhne z mých plánů, využiju situace se trochu rozpohybovat, a tak moje ruka prudce vystřelí nahoru a po svolení učitelky odbíhám na chodbu. „Tati?“ Mačkám na přijímací tlačítko hovoru. „Dcero?“ Jeho hlas mě pohladí po duši, jako dříve, když mi podával bílou čokoládu s lentilkami a políbil mě na čelo. Otřepu se na tu myšlenku, která mě nutí myslet na sladkosti. „Vyzvednu tě u školy, jedu z práce.“ Utichnu, nic mu neřeknu a moje hubená, kostnatá ruka padá dolů od ucha. „Haló?“ Ozve se za chvíli z mobilu, ale mě se klepou rozechvělé rty. Začne mě bušit hlava, jako by mě do ní někdo mlátil kladívkem, kdy budu běžet? Doma dělám lehsedy a potom musím dvě hodiny běžet na zahradě, kdy stihnu vypotit ty dva knäckebroty, já věděla, že je nemám jíst, já to tušila. Příště poslechnu svoje tělo. „Ano, díky.“ Vypnu hovor a nenechám už ani jedno slovo od něj pustit do svých uší.
Rychle se rozeběhnu prosklenou chodbou ve škole, nestačím počítat kroky a nestačím lapat po dechu, běžím a vlastně nevím kam. Zastavím se na dámském záchodě a zběsile si lehám na zem, opět se zvedám a k tomu zběsile dřepuji. Musím spálit něco, musím hodně nahonit nějaké kalorie. Zakrvácená rána na zadku, která byla přikrytá papírovým kapesníkem se rozmáčela hnisem, který praskl při prvním lehsedu a na vyprané jeany se mi utvořila žlutá skvrna která připomíná flíček, jako kdybych se počůrala, jen trochu opačným směrem. Padá mi jedna slza za druhou, nestíhám rozepínat knoflík na kalhotách, abych si ulevila tak palčivé bolesti z té akutní rány. Nahoru, dolu, nahoru, dolu.


Chcete změnit svou postavu ? Navštivte http://shop.ziskejtelo.cz a vyberte si z mnoha produktů, které vám pomohou k lepší postavě.